Obsahem letošní konference bylo představení výstupů druhé fáze výzkumného projektu „Metodika zadávání územních plánů“, který byl zpracováván Fakultou architektury ČVUT v rámci Programu výzkumu, vývoje a inovací Hlavního města Prahy. Zásadní vizí tohoto projektu bylo vytvoření metodiky zadávání územních plánů vzešlé z širokého výzkumu aktuálních projevů a zásadních tendencí rozvoje českých měst v evropském kontextu. Smyslem výzkumu bylo ověření procesů a relevantních nástrojů územního plánování ve vztahu k zadávání územního plánu. Šlo především o ověření z hlediska jejich smyslu a účelu, tedy mimo jiné z hlediska vhodnosti jejich stávajícího právního ukotvení. „Chceme nalézt správné zadání územního plánu města. Ptáme se tedy na požadavky na zadání. Proto se musíme ptát na požadavky na rozvoj města, na požadavky na plán tohoto rozvoje a na požadavky na rozhodování o tomto rozvoji. Cílem je aktuální dobře strukturovaná informace, srozumitelně formulované principy a jasná pravidla dohadování.” 

Tento ročník se zabýval podstatnými jevy a atributy vytvářejícími komplexní soubor památkových hodnot v kontextu urbánních celků. Výchozí myšlenkou bylo pojetí města jako nedělitelného kontinua, kde každá měřítková vrstva nese přiměřené významy. Na jedné straně architektonické objekty a jejich části, na druhé straně urbánní objekty a jejich části, jde jen o jedno prostředí viděné ze dvou měřítkových úrovní. Urbanistické hledisko primárně vychází ze zkoumání celku obce, tzn. vymezeného území zastavěného i nezastavěného. 1. Právní otázky péče a ochrany historických sídlišť („Jak ovlivňuje právo stabilitu a variabilitu urbánních struktur z hlediska památkové péče?“) 2. Urbanistická dimenze památkové ochrany „Jaké jsou podstatné jevy a atributy odrážející urbánní hodnoty historických jader měst?“ 3. Lokace, zakládání a vytyčování měst „Jaké znalosti a možnosti podmiňovaly lokaci, vyměření a vytyčení středověkých měst?“ 4. Každodennost v historickém prostředí měst „Jaký význam mají památkové rezervace pro život současných měst.“ 

Město roste a přetváří se k obrazu své obce. A to jak v kontextu historického vývoje, tak v projevech aktuálních jevů. Vzájemný vztah vystavěného a žitého prostředí je kruciální. Tématem urbanismu je organizace vystavěného, tématem politiky je organizace žitého. Lze jistě vysledovat vztah tvarů a proudů architektonických a sociálních, tedy jazyk či řeč oné obce (tj. obecný jazyk). Jak je tedy současná obec formována, pro jaké tendence stavíme svá místa a města a jaké jsou vhodné postupy a nástroje? A nezapomínejme při tom na věčné, trvající a pomíjivé! Tyto otázky lze nahlížet z pohledu obecného: jak politika jako ideová struktura ovlivňuje tvar a chování struktury urbánní; či z pohledu každodenního: jak politika jako akce ovlivňuje formování reálného prostředí. Tento ročník se proto věnoval křehké spolupráci veřejné a odborné sféry při realizaci prospěšných urbánních záměrů. Program byl rozdělen do následujících tří bloků: 1. Obecná pravidla a principy (Co se rozumí správou obce a jaké existují modely. Jaký je obecný a jaký právní rámec stavění města). 2. Správa a architektura obcí (Jak souvisí činnost architektů se správou obce. Jaké jsou úspěšné nástroje „městské architektury“ a jaké jsou formy jejich použití). 3. Plány a projekty (Konkrétní nástroje urbanismu a architektury v každodenní praxi rozhodování (politického / správního / ekonomického). 

Cílem konference bylo prozkoumat téma porozumění právu a smyslu a účelu právní regulace společenských vztahů týkajících se krajiny, urbanismu a architektury. Představy o samozřejmosti pozic a vztahů speciálně v rámci plánovacích a stavebních procesů jsou stále usvědčovány z omylu. Utváření hodnot, vymezení zájmů a potenciál střetů jsou jevy stále se rodící, proměňující a zanikající. A sféra územního a stavebního rozvoje obcí je toho dennodenně svědkem. Již jen proto, že součet všech požadavků obyvatel a návštěvníků území přesahuje násobně jeho možnosti i rozlohu. Přitom je již zřejmé, že pro určení společného (veřejného) zájmu jsou ideologická či technicistní kritéria ošemetným nástrojem. Je lepší v tomto zájmu přísně regulovat individuální projev v obavě z jeho nepředvídatelnosti? Nebo je lepší veřejný zájem tvořit prostřednictvím koordinace stále se proměňujících zájmů individuálních? Je opravdu tak jasné, co je obecným blahem a před čím je naopak nutné obyvatele měst a vesnic chránit? A jak se to slučuje s ochranou zájmů stavebníků, vlastníků nemovitostí či podnikatelů? Neexistují jednoduchá řešení a sami se často nacházíme ve svých požadavcích a činnostech v protichůdných rolích. A architekt/urbanista je z podstaty své profese povinen znát způsob rozhodování takových přirozených sporů, již „jen“ proto, aby mohl s odpovědností odborníka určit polohu a délku čáry a stanovit tvar. 

Smyslem setkání bylo hledat způsoby hodnotné výuky budoucích architektů v oblasti navrhování venkovských osídlení. A to ve všech měřítcích a formátech, od domu přes veřejný prostor k územním plánům. Nešlo o obecnou debatu o venkově, ale především o reflexi práce architekta v prostředí malých obcí a obydlené a osídlené krajiny. Prostředkem této reflexe bylo pracovní setkávání různých odborníků i poučených laiků ochotných a schopných vzájemně si sdělovat zkušenosti s architektonickou tvorbou ve venkovském prostředí. Smyslem setkávání a formulovaných poučení bylo vytvořit prostor pro širokou debatu, pořádat a prezentovat různé přístupy k navrhování a v neposlední řadě kompletovat podklady pro výuku na architektonických školách. Protože teprve poučení absolventi a odborníci se mohou stát významnými partnery státu, obcí, organizací a občanů při zdravém rozvoji venkova. Obecnějším cílem bylo připravit výzkumný mezioborový projekt zabývající se vypracováním přístupů k plánování (nejen územnímu) malých obcí reagující na lokální specifika a ve vazbě na místní potřeby, vymezení vztahu strategie rozvoje obce a metody a metodologie zpracování plánu se zvláštním zřetelem ke specifikaci rozhodujících hodnot obce. To vše ve strategické, deskriptivní a procesní rovině. 

Obsahem letošní konference bylo představení výstupů druhé fáze výzkumného projektu „Metodika zadávání územních plánů“, který byl zpracováván Fakultou architektury ČVUT v rámci Programu výzkumu, vývoje a inovací Hlavního města Prahy. Zásadní vizí tohoto projektu bylo vytvoření metodiky zadávání územních plánů vzešlé z širokého výzkumu aktuálních projevů a zásadních tendencí rozvoje českých měst v evropském kontextu. Smyslem výzkumu bylo ověření procesů a relevantních nástrojů územního plánování ve vztahu k zadávání územního plánu. Šlo především o ověření z hlediska jejich smyslu a účelu, tedy mimo jiné z hlediska vhodnosti jejich stávajícího právního ukotvení. „Chceme nalézt správné zadání územního plánu města. Ptáme se tedy na požadavky na zadání. Proto se musíme ptát na požadavky na rozvoj města, na požadavky na plán tohoto rozvoje a na požadavky na rozhodování o tomto rozvoji. Cílem je aktuální dobře strukturovaná informace, srozumitelně formulované principy a jasná pravidla dohadování.” 

Hlavním cílem tohoto ročníku bylo představit výstupy 1. fáze výzkumného projektu „Metodika zadávání územních plánů, programový projekt Hl.m.P 2013–15“. Současně byla v rámci konference vytvořena platforma pro okamžité reflexe uvedeného výzkumu. Základním tématem výzkumného programového projektu byl vztah plánování, stavění a rozvoje města. Šlo o výzkum nástrojů plánování a jejich vztahu na jedné straně k zadávání územního plánu, na druhé straně k reálnému řízení a budování města a k cílům jeho rozvoje. Jinak řečeno, šlo o výzkum vazeb mezi dynamikou rozvoje města a statičností územního plánu v době velkých a nepředpokládatelných sociálních akcelerací, vědeckých inovací či kulturních proměn. Otázkou bylo a stále je, jak dosáhnout stability plánu i města jako výsledku jejich adaptability. Během konference proběhly tři panelové diskuze na témata 1. město, 2. plán, 3. zadání, s tím, že v rámci nich byly reflektovány podstatné otázky z výzkumu. Mimo jiné byly vzneseny následující otázky a v rámci nich byla formulována i podstatná témata: „Jaké jsou chybějící hodnoty či parametry či atributy našich měst v kontextu současného a budoucího vývoje?“, „Kde jsou a v čem spočívají klíčové momenty a hybné síly rozvoje našich měst, v celém spektru od každodenních po dlouhodobé akty?“, „Kde jsou příčiny slabé či neúčinné implementace odborných znalostí do reálného života?“, „Jak si poradit s rozporem přirozeně dynamického rozhodování v území a přirozeně statického charakteru plánů?“, „Jaké lze zadat konkrétní požadavky na územní plán, kromě těch obecných?“, „Jakou mají vazbu zadání na další dokumenty obce a na soudobé tendence?“. 

Problémem současných územních plánů je stále rostoucí důraz na jejich formální stránku. Územní plány jsou zadávány na základě obecné metodiky a obecných standardů často nezávisle na poloze, velikosti a kontextu obcí, nezávisle na jejich záměrech. Stávající přístupy nedostatečně řeší vztah mezi dynamikou rozvoje území a statičností plánů, nedostatečně reflektují přílišnou nestabilitu stávajících plánů a vliv a pozici reálných nositelů rozvoje sídel. Kromě toho je nadměrný význam věnován funkčnímu využití území a zanedbán význam „v čase vrstvené“ prostorové struktury sídla jako principiálně stabilního prvku. Stejně tak není v zadáních dostatečně reflektována přirozená potřeba participace obyvatel na rozvoji území. A s tím souvisí potřeba zadávání územních plánů jako dokumentů všeobecně srozumitelných, vstřícných a inspirativních. Navíc se často zapomíná, že územní plán je pouze jedním z nástrojů rozvoje území. Jeho vazby na strategické programy a dlouhodobé plány na jedné straně a na způsoby rozhodování na druhé straně jsou pro zdárný udržitelný rozvoj obce rozhodující. 

Je paradoxem, že čím více lidí žije ve městech, tím méně městům jako organismu rozumíme, tím méně je tedy i umíme stavět. Nekontrolovaný plošné vrůstání do krajiny, rozsáhlé vnitřní periferie a neživotná centra jsou typickými znaky současných sídel. Druhým paradoxem je, že ačkoliv budování měst je mimořádnou silou hospodářskou, sociální a kulturní, tak znalost tohoto budování je na pokraji zájmu politiky a politiků. Veřejná sféra jako reprezentant státu, obcí a občanů není iniciátorem kvalitního stavění, nenastavuje laťku pro soukromý sektor, je většinou pouze ve vleku událostí. Na rozdíl od úspěšných západoevropských zkušeností česká veřejná správa jen velmi zřídka vyzývá architekty ke spolupráci na vzniku kvalitního prostředí. Přitom zkušenosti z realizace velkých městotvorných celků dokazují, že přes sebevětší úsilí a profesionálnost zúčastněných odborníků nelze jen pomocí soukromých investic vytvořit skutečně městské prostředí. I všeobecně zmiňovaná agresivita developerů je pouze důsledkem slabé a nepoučené činnosti veřejné správy, v horších případech důsledkem jejích spekulací. A třetím paradoxem, že jako hlavní nástroj ochrany, proměny a rozvoje města je používán úřední mechanismus vulgarizovaného funkcionalistického územního plánování. Nejen hledání vhodných nástrojů ale i procesů je dnes zřejmě nejdůležitějším společným úkolem pro odborníky a politiky.

Jednání bylo rozděleno do tří bloků s názvem Obecné, Veřejné a Praktické. Každý blok obsahoval sedm krátkých příspěvků vyzvaných architektů a dalších odborníků na uvedená témata. Hlavním tématem byla otázka „O co opravdu jde?“  spolu s návodným citátem Martina Heideggera: „Onticky nejbližší je ontologicky nejvzdálenější“. Volně interpretováno: je mnoho věcí, které považujeme za samozřejmé, a na nich stavíme další poznávání a dorozumívání, často ale nezkoumáme věci základní. Je opravdu všem tak jasné, co je to urbanismus a jaká jsou jeho bytostná témata? Kde se v něm objevuje a kde ztrácí architekt? Kde neumě vstupuje na pole jiných disciplín a opouští disciplínu svojí? Kdy podporujeme prázdnotu klišé a kdy hledáme kvalitu? V tomto prvním ročníku šlo především o to nahlédnout na aktuální témata urbanismu v co nejširším spektru názorů. Cílem ale bylo reflektovat stav nikoliv z pohledu těch, kteří jej vytvářeli, ale těch, kteří se snaží jej měnit. A to jsou v každé době ti, kvalita jejichž postojů a profesionální práce je očividná a všeobecně uznávaná. Proto se aktivně setkali jak architekti sídel (urbanisté), tak architekti staveb, ale také odborníci znalí současné reality stavění sídel či aktivní propagátoři architektury a kvalitního prostředí. Je radostné, že všechna zúčastněná „jména“ jsou současně i pojmy české architektury.